Robert Anson Heinlein
(1907 - 1988)
Robert Anson Heinlein se narodil 7. července roce 1907 v Butleru v Missouri a zemřel v Carmelu v Kalifornii 8. května roku 1988 ve věku osmdesáti let. Patří k autorům, kteří snad nejvíce ovlivnili tvář science fiction.
Vyrostl v Kansass City v Missouri. Po absolvování střední školy navštěvoval po pět let do roku 1929 Námořní Akademii v Annapolisu (ve státě Maryland). Poté sloužil na několika lodích, mimochodem i na nejmodernější letadlové lodi tehdejší doby: USS Lexington. Jeho vojenská kariéra byla předčasně ukončena krátce potom, když byl přeřazen (proti své vůli, i proti vůli svého nadřízeného) na menší loď USS Roper. Neustálé houpání lodi způsobovalo, že měl pořád mořskou nemoc a po čase v roce 1934 onemocněl tuberkulózou. Vyléčili ho, ale z aktivní vojenské služby byl vyřazen a dostal jen malou penzi.
V dalších letech vystřídal mnoho profesí: od realitního agenta po horníka a šéfa dolů. Údajně pracoval i jako umělec, fotograf a sochař. Navíc studoval fyziku a matematiku na UCLA v Los Angeles. Zkoušel i politiku; kandidoval na místo v 59. okrsku kalifornského státního shromáždění, ale v primárních volbách těsně prohrál.
Svoji budoucí profesi Heinlein našel, když mu v říjnu 1939 John W. Campbell otiskl v Astounding první povídku: Linie života (Lifeline). Ta odstartovala soubor povídek, které spolu s Logikou Impéria, Musejí být v chodu, Občas to někde bouchne aj. řadíme do "Historie budoucnosti". Heinlein sám upřednostňoval název speculative fiction před science fiction, což ovšem neznamená, že by vědecký vývoj nesledoval. Naopak, mnoho jeho extrapolací se prokázalo a dnes je z nich součást našeho každodenního života.
Potom, podobně jako Asimov, psal Heinlein povídky jako na běžícím pásu a některé pod pseudonymy, aby je Campbell mohl otisknout v jednom čísle Astounding. Byl jedním z prvních autorů, kteří využili psaní jako jediný zdroj obživy.
Během 2. Světové války opustil nakrátko sf a pracoval společně s Asimovem v leteckém výzkumném centru ve Philadelphii.
Heinlein byl dvakrát ženatý. Svou první manželku Leslyn Macdonald si vzal v roce 1932 a rozvedl se s ní v roce 1947. Hned rok nato se znovu oženil: s Virginií Doris Gerstenfeld.
V roce 1941 se poprvé objevila postava Lazara Longa a Howardowy rodiny. Bylo to v novele Metuzalémovy děti.
Po válce byl prvním autorem, kterému se podařilo opustit "pulp". V roce 1947 prodal čtyři povídky Saturday Evening Post včetně velmi známé povídky Zelené pahorky Země (rovněž Historie Budoucnosti)
Stejně tak publikoval první ze svých románů pro mládež: Raketová loď Galileo (Rocket Ship Galileo). Další tři roky pokračoval s romány Hvězdný Kadet (Space Cadet), Občan Galaxie (Citizen of the Galaxy) aj. K pulpu ho zpět přivedla špionážní sf povídka Gulf.
To si Heinlein myslel, že je na vrcholu, že už může jen padat a chystal se oblast science fiction opustit. Campbell mu to naštěstí rozmluvil. Přišlo totiž zlaté období jeho tvorby. V 50 a 60 letech vydal plno románů. Vládci loutek (The Puppet Masters, vydáno 1951 a loni nepříliš kvalitně zfilmováno), Dvojník (Double Star, 1956, vyhrál mu cenu HUGO), Dveře do léta (The Door into Summer, 1957, snad nejlepší časová smyčka co znám.) a Hvězdná pěchota (Starship Troopers, 1959) , která měla být další knihou pro mládež, ale byla označena za militaristickou a odmítnuta. Nicméně, když byla vydána, získala mu další cenu HUGO.
Roku 1962 vychází konečně kniha, kterou Heinlein připravoval téměř deset let: Cizinec v cizí zemi (Stranger in a Strange Land). Cizinec debutoval a od té doby vydavatelé od Heinleina kupovali všechno, co napsal. Nyní je už zcela patrný odklon od knih pro mládež a pulpových povídek - Heinlein už píše jen pro dospělé.
V šedesátých letech napsal a vydal ještě několik knih, mezi nimi například i vynikající román o Lunární revoluci: Měsíc je drsná milenka (The Moon is a Harsh Mistress, 1966, další cena HUGO). Pokoušel se psát i fantasy, nicméně podle mého názoru se mu román Cesta slávy (Glory Road, 1963) příliš nepovedl.
Ve stejném proudu bestsellerů pokračoval i v 70. a 80. Letech. Například knihy jako Kočka, která prochází zdí, Číslo Bestie, Dost času na lásku, Friday, atd. mu vydělaly množství peněz. Poslední román, co napsal, byl Až za slunce západ plout. V něm uzavírá celou svou "historii budoucnosti", uvádí na pravou míru různé nekonzistence předcházejících knih a sám vzpomíná na svůj život na americkém středozápadě.
Od roku 1966 už býval Heinlein často nemocný a to také ovlivnilo úroveň jeho prací. Zejména v jeho posledních románech kvalita (v porovnání s povídkami a dřívějšími novelami jako Dvojník) upadá a Heinlein se více rozepisuje o politice, sexu, náboženství apod. Pozdější knihy připomínají spíše politickou a společenskou satiru, než sf. Například román I will fear no Evil (v českém překladu Vůně strachu) poslala do tisku manželka Virginie a Heinlein jej kvůli nemoci vůbec nestihl zkorigovat.
Po jeho smrti manželka Virginie vydala kolekci dopisů, příznačně nazvanou Reptání z hrobu (Grumbles from the Grave).