2011 Toulová - Šťastná
(2011)
Žánr : společenský román
Studentka střední školy Viktorie Šťastná žije přes týden na internátu, víkendy tráví doma na maloměstě. Je uzavřená sama do sebe, všemi okolo pohrdá, nemá žádné přátele. Jejím snem, kterému podřizuje vše, je dostat se na výtvarnou školu, obor malba. Jednoho dne se však setká se svým dávným známým Robinem a k překvapení všech s ním vyrazí na diskotéku. Nezávazný flirt postupně přeroste v lásku. Vzájemný vztah obou mladých lidí prochází zatěžkávací zkouškou, když se Viktorie dozví o Robinově těžké nemoci...
kniha vychází v březnu 2011
ukázka:
O ní
Viktorie Šťastná. Tak to je ona. Hlavní hrdinka-jak jinak. Kdo jiný? Vždycky to byla ona. Střed pozornosti, střed vesmíru, ta hlavní, ta jediná. Tak jiná než všichni ostatní průměrové. Člověk, co se mezi lidi snad ani nepočítal. Proč taky? Vždyť lidi nesnášela. Svět nesnášela. Věřila jen v sebe a budoucnost. Talentovaná a výjimečná. Toužící ze všech sil dostát svému jménu. Viktorie-vítězství, co neprohrává. Vítězství jaké pro ni bylo samozřejmostí. Ale šťastná? Co je štěstí pro člověka jako ona? Pro člověka, co netoužil po lásce, po přátelích. Člověka, co pálil mosty dřív, než přes ně stihnul přejít, co se neohlíží nazpátek, co neznal včerejšek a vlastně ani dnešek. Dívky, jejíž modlou je zítřek. Jediný pravý svět vidí v blížící se slávě. Svět, kde je ona sama vlastním bohem v pustém nezkrášleném světě bez citu a lidskosti.
Milovala překážky. Bořit je a zdvihat laťky někdy i vyšší než ona sama. Ani to jí neodradilo-vždycky skočila. Nebála se o nikoho. Ani o sebe. Nechala by padnout třeba celý svět jen aby neprohrála. Do posledního dechu by hájila svůj názor, i kdyby byl lží, jen aby měla navrch. Chladný kus ledu, jaký neroztaje snad ani v pekle.
Možná se ale ostatních bála. Bála se žít, bála cítit. Bála se ublížení, zklamání. Bála se sama sebe. Nedokázala mít na míň než na to, na co stejně sama nestačila. Nejsilnější hrdinka, bojovnice střelená sama sebou přímo do srdce.
Možná přece jen nebyla tak chladná. Něco ze světa přece jen milovala. Zvířata. Stvoření naprosto upřímná, čistá. Stvoření, která nemluvila, která nerozuměla, jen naslouchala. Stvoření stejná jako ona sama- taková, co žijí jen sami pro sebe, stvoření, co celý život jen bojují. Sami proti zbytku světa na hraně života a smrti. Lidé ale takové boje nevyhrávají.
„Takový jako ty končej jako první.“řekl jí jednou přítel, co jí jako jediný člověk nikdy neobdivoval proto, jaká byla. Člověk, jakému se nelíbila její inteligence, nezajímal se o její úspěchy, o to, co dělá ani jak se cítí. Všechno na co byla pyšná, všechno, čím si byla jistá, s ním najednou neplatilo. Bořil jistoty a stavěl nové. Říkal, že je krásná. Krásná a nedosažitelná. Byla krásná? Nač být krásná? Vždyť krása k ničemu není. Nebyla krásnější než ostatní, nikdy nepochopila, co na ní vlastně viděl. Nikdy nepochopila, jak na ni mohl vůbec někdo něco vidět. Nač? Jsou jiné, krásnější, sdílnější. Ona o lásku nestála.
„Takový jako ty končej jako první.“za to ho přímo nesnášela. Bála se, že bude mít pravdu. Bála se, nikdy se nepřestala bránit. Neustále ve střehu, neustále v boji měnila mír ve války.
„Jednou skončíš sama a opuštěná.“ To měla být výhružka? Toho se měla bát? Vždyť takový život vede i teď. Samota jí nevadí. A opuštěná? Už si ani nepamatuje, kdy se necítila jinak. Proč jí to asi řekl? Možná proto, že byl stejně arogantní jako ona. Možná proto, že mu na ní záleželo.
Výjimečná přesto byla. Talentovaná snad na cokoli na co sáhla, a když jí něco nešlo, hodlala se rozkrájet, padnout, položit život i za hloupost, za ubohé nic, co na rozdíl od ostatních nedokázala považovat za zbytečnost. Rychle se pro všechno nadchla a rychle jí zase všechno omrzelo. Vlastně nikdy se nesetkala s ničím, po čem by toužila déle než okamžik. Nic jí nepřišlo tak významné, k ničemu se nepoutala. Svobodu cítila jako jedinou lásku na celý život. Jestli si byla opravdu něčím jistá, tak tím, že chce zůstat navždy svobodná a sama sebou.
Znala svět, jeho hořkost, realitu. Co nezažila, to si dovtípila. Chytrá na to byla dost. Věděla, co musí, a snad i proto byla, jaká byla. Já ale vím, že ve skrytu duše věřila na pohádky, na šťastné konce, na návraty, na prince, o jakých se ani v pohádkách nevypráví.
Jako malé děvčátko věřila v Boha stejně jako její babička. Chodila do vesnického kostela, kde se jí z chladného objetí mramorových stěn zimou roztřásla kolena a roztomile zčervenal nosík. Stejně se jí tam líbilo. Lepila oči na krásu vyzdobených stěn, na svíčky, barevné vitráže. V tom zdobeném chladu cítila určitou vřelost, klid sepětí, atmosféru čehosi co se dalo jen sotva slovy popsat. Něčeho, co zářilo a bolelo zároveň. Něčeho vážného, co jí přesto nutilo se usmívat. Něčeho, co jí nabízelo mír, jaký v tu chvíli její malá dětská duše ještě nebyla schopna přijmout. Po smrti babičky pro ni zemřel i Bůh. Už nikdy se v kostele neukázala, nikdy se nepomodlila, přestala věřit. A možná nejen v Boha. Ztratila víru ve svět a jeho spravedlnost, v pohádky, ve kterých byla princeznou. Přestala věřit nešťastné konce.
Netoužila po nich, ani po radosti. Pak už jen pracovala. Pořád jen pracovala- malovala, učila se, četla. Nebavilo jí bavit se. Nebylo to účelné, nebylo to k ničemu. Stejně jako odpočinek a přátelé. Uzavřela se tak hluboko a tak těsně, že se zdálo nemožné vrátit se. Měla přátele, ale nikomu nedovolila se přiblížit. Nikdo nesměl znát její plány, přání, nikomu nikdy neřekla, co si myslí. Ale přemýšlela často. Často stíhaná samotou byly myšlenky těmi jedinými společníky. Přemýšlela nad oceánem věcí. Co chvíli jí v hlavě oplýval příliv otázek a problémů. Pořád přemýšlela. Přemýšlela nad věcmi, jaké by ostatní ani nenapadli. Tu krásnější část života prožila v hlavě. Ve světě, kde se mohlo stát cokoli. Cokoli, po čem zatoužila. To tam prožívala své city, to tam měla přátele, lásky s muži z plakátů, co pro její úsměv riskují život. To tam utíkala před hořkostí reality. Co nejhlouběji, co nejtemněji, jen ona sama a dál už nikdo jiný. Slečna nedosažitelná. Pro nikoho, včetně sebe.
… dobře, možná trochu přeháním. A možná taky ne. Ona taková opravdu byla. Jedinou větu bych neopravil, protože právě těch pár řádků nad tímto- to byla ona. Přesně taková, jak se dá slovy popsat. Slova ale nejsou všemocná. Nežijí, nemluví, necítí, jen jsou. Tohle byla ona. Tohle a ještě mnohem víc. O tolik víc, že je každá další řádka zbytečná.
Článek napsal o73 || Únor 2011
Knižní recenze publikovaná na Čtenáři - www.ctenar.net - dne 19.02.2011, autor : o73