Salman Rushdie - Satanské verše
(1988)
Žánr : utopický román
Kniha Satanské verše od Salmana Rushdieho, která je známá hlavně tím, že na jejího autora byla vyhlášena fatwa s trestem smrti ajatolláhem Chomejním, je zajímavá i z jiných důvodů. Děj, který se na začátku zdá dosti zmatený, se po několika stránkách vysvětluje, proto se jistá trpělivost na začátku čtení knihy jistě vyplatí. Poté, co při letu vybuchne letadlo s hlavními hrdiny na palubě, padají k zemi a před dopadem na zem se oba promění – jeden v anděla, druhý v čerta. Tato proměna jim vydrží skoro po celý děj knihy a zamotává je do dlaších situací. Celou knihou se jako červená nit táhne hlavní myšlenka, že dobro a zlo jsou vzájemně propletené a nedají se lehce oddělit. Někdy vůbec ne… Často se toto téma více a zajímavěji rozvíjí ve vedlejších dějových liniích. Po jednom z těchto vedlejších dějů se dokonce nazývá celý román. Je to příběh ze života Proroka Mohameda, který jedno své veřejné prohlášení později opravuje s poukazem na to, že mu tuto první nesprávnou verzi, nazvanou proto „Satanské verše“, našeptal ďábel přestrojený za archanděla Gabriela, jenž mu jinak předával všechny inspirované verše z Koránu. Nabízí se pak otázka, jak si pak tedy může být Mohamed jistý, že se ďábel v přestrojení nezjevil i jindy… Pro mě však zajímavější je jiná vedlejší linie. Jistá vesnická dívka ze západní Indie, možná dnešního Pákistánu, jménem Aiša, jistě pojmenována záměrně dle Mohamedovy nejoblíbenější manželky, stojí na louce pokryta živými motýly. Vše vyznívá nejprve jako letní idylka na prosluněné louce, kdy Aiša hýbe rukama a tu přeletí jeden motýlek sem, tu druhý tam a tak by to mohlo být až do večera. Jenže tu náhle idylka přechází v „drastickou“ scénu, kdy Aiša vezme všechny motýlky, jednoho po druhém, do hrsti a začne si je ládovat do úst a žvýkat a polykat… Podobná nejprve idylická scéna nastává, kdy se skupina chudých vesničanů chystá na pouť do Mekky. Jsou celí natěšení a vydají se směr Mekka nejkratší cestou a ani si nevšimnou, že jim v cestě stojí Arabské moře, protože jsou zcela v transu. Jdou a jdou až nenávratně zmizí pod hladinou moře… Největší nevoli ale asi vzbudila scéna, kdy v mekkánském nevěstinci jeho majitel všechny nevěstky pojmenoval dle Prorokových manželek. Kniha je velice čtivá, ale čtenář se nemůže ubránit dojmu, že některé scény byly napsány záměrně co nejvíce provokativně a autor musel s podobnou reakcí, jaká přišla počítat. Proto člověk, který ji čte, má občas na veřejných místech nutkání se rozhlížet, jestli ho nepozoruje někdo, koho se kniha mohla dotknout…
Článek napsal Cyril Stárek || 2010
Knižní recenze publikovaná na Čtenáři - www.ctenar.net - dne 30.09.2010, autor : Cyril Stárek
