Gerold Tietz - České skrčky
(2009)
Žánr : historický román
Gerold Tietz: České skrčky (Böhmische Grätschen)
Jenny Poláková
V roce 2009 vydalo nakladatelství Stutz (Passau: Karl Stutz, 2009. ISBN 978-3-88849-136-8.) další román od Gerolda Tietze, jehož postavy žijí, žily nebo se narodily na území dnešní České republiky.
Vypravěčem je opět Gernot, jako u předchozích románů (Böhmische Fuge, Böhmisches Richtfest, Große Zeiten. – Kleines Glück. Viz www.iliteratura.cz). V březnu 1964 přijíždí student Gernot z Tübingenu do Prahy: „Celý svět jezdil do Paříže a Amsterodamu, do Benátek a Říma – ale do Prahy? Praha ležela na jiném konci světa, na druhé straně, na opačné straně zdi a ostnatého drátu.“ (s. 7) Vypravěč a postavy románu se pohybují hlavně na místech kolem rodiště vypravěče - Horky u Dubé, pod Bezdězem a kolem Máchova jezera, v Mladé Boleslavi, v Praze, ale i např. ve Slavkově. Děj se odehrává v několika dnech, v souvislostech od doby národního socialismu do prosince 1989, v širších souvislostech se počátek děje kvůli četným exkurzům do minulosti nedá určit.
Románem prolínají především dvojí rodinné osudy. Rodina Gustava z Horky a rodina Jerzalových. Gustav je znám již z předchozích románů.
Gustav, vypravěčův dědeček, byl při vykonstruovaném soudním procesu odsouzen na dvacet let za své přesvědčení a jednání během druhé světové války. Býval členem NSDAP, vlastnil „vzorový německý statek“ v Horce, zaměstnával polské a ruské odsouzence na nucené práce a stavěl se proti Čechům. Pobýval ve vězení na Borech, v pracovním táboře ve Vysokém Mýtě a v též v Jáchymově.
Když byl po osmi a půl letech propuštěn z vězení, ujala se ho Jana Jerzalová. Právě Janu vyhnal ze svého statku v Horce, protože se provdala za Čecha: „Češi k Čechům, Němci k Němcům.“ (s. 79) Po roce 1945 byl rád, že má české příbuzné. Když dostala Jana na jaře 1946 dopis z Valdic, měla s Gustavem slitování. Bylo mu sedmdesát let a neměl kam jít, byl vyhublý a ustrašený. Od května 1953 se stal automaticky československým občanem. Brání se u úřadů i ve svém okolí, chce být stále Němcem. Ale nebylo vhodné se hlásit k německé národnosti: „Úředník mluvil stále hlasitěji: „Přestaňte. Měl byste být rád, že jste se zbavil německého občanství. Co vám ten Hitler vynesl? Jen spoustu let v kriminále.“…. „Osm a půl roku jsem jako Němec seděl ve vězení“, odpověděl Gustav, „ a teď mám po svém propuštění být najednou Čechoslovák?…“ (s. 105) Gustav bydlel u Jerzalů do roku 1954, kdy konečně získal 30. listopadu povolení na vystěhování do Německa. Odjíždí z Mladé Boleslavi do Prahy, pak pojede dál. Přijíždí do Schirdingu a hledá přechodný tábor. Tam zjistí, že se s ním již nepočítalo. Odjíždí do Hamburku a jako výraz cizosti zvolil autor pro Gustava neznámé peníze s orlicí a věncem.
Rodina Jerzalova pochází z Benátek, v Čechách pracovali jako skláři. Zde nalézáme paralelu k příběhu karafy, daru Jany Gernotovi. A dokonce přespal u holiče Jaroslava Jerzaly Lenin, ale jak vypráví Bohumil, soudruh Horák navrhoval Leninův řád, ale: „…nechte si tu historku pro sebe a zapomeňte na řád. Ještě by vám to mohlo jednou uškodit.“
Jana Jerzalová, vlastně Johanna Katherina, měla čtyři bratry. Bohumil, její manžel, má fotografii z roku 1915, na níž jsou všichni v rakouských uniformách. Tři bojovali za Habsburky: Josef padl v Itálii, Pavel v Srbsku a Milan v Rumunsku. Pepi byl legionář – pro Rakušany dezertér, pro Čechy národní hrdina. Bojoval u slavné infanterie č. 75, 2, června 1917 přeběhl u Zborova k Rusům. V době revoluce se nepřidal k bolševikům. Přešel přes Sibiř do Japonska, odtamtud do USA. Po vyhlášení Československé republiky se vrátil, ale bratři zde nebyli, tak byl zklamaný.
Bohumilův bratranec Robert byl učitelem. Protože psal na psacím stroji letáky, byl zatčen a zemřel v Mauthausenu při pádu kamene v lomu, právě když Hitler vpadl do Ruska.
Bohumilův bratr Karel byl za socialismu pronásledován, po roce 1989 rehabilitován a dodatečně mu byl udělen titul doktor.
Vypravěč seznámí čtenáře ještě s osudy nebo střípky z osudů dalších postav, např. doktora Weisse, profesora Peruce, Milušky a jejích dětí, starosty Horáka, paní Lípové, hraběnky Sporckové, otcova přítele Pavla, horníka a jeho matky, bratrance Marka atd.
Kniha je rozdělena do kapitol, každá z nich nese název, např. Petrovice, Nehodící se, Malá Sibiř, Kar, Domovní prohlídka apod. Vypravěč Gernot tak naznačuje hlavní motiv kapitoly, v průběhu vyprávění vzpomíná, komentuje události, vede rozhovory s dalšími postavami, připomíná vztahy mezi Čechy a Němci, popř. Židy, v místech, kde se pohybuje. Přibližuje čtenáři krajinu, její proměny, také další postavy a jejich proměny.
Titul knihy zní České skrčky. Děj se odehrává v Čechách. Pojmenován druhu gymnastického cviku na nářadí souvisí s Bohumilem a Sokolem. Bohumil byl a je členem Sokola, mezitím ovšem pracoval i pro spartakiády. Vypravěč jeho prostřednictvím zprostředkovává čtenáři nejen založení, zaměření, zdůvodnění vzniku této sportovní organizace ale i historii lidí kolem Sokola, dění kolem sokoloven, jejich zařízení, a to vždy v historických souvislostech. Skrčka je ale filozofie, předmět politiky i charakter. Stejně dobře by byl autor mohl použít výraz kotrmelec, ale skrčka je výskok po krátkém odrazu rukama od koně nebo jiného náčiní. Právě ten odraz, skok do výše a pokus o krátký let během přeskoku má souvislost s hlavní myšlenkou (viz níže).
Kapitola na straně 62 se jmenuje Mezi Sokoly. Začíná slovy “Gernot neodcestoval, jak bylo v plánu, příští den. Cvičit se Sokoly je pro Bohumila nade vše. Na kredenci stojí hustě vedle sebe trofeje a poháry. Fotografie ho ukazuje, jak dělá stojku na koni.“ Je hrdý na svůj průkaz, na celosvětový slet v Praze, na sokolské Heslo, na Tyrše, na osobnosti První republiky. Gernot vzpomíná na sportovní činnost matky, na sebe jako učitele tělocviku, ale též na minulost Friedricha Emanuela Tirsche a Heinricha Fügnera, tedy Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Mezitím připomene matčino „české období“, sportovní svaz Jednota, své sportovní zážitky, historii secesní lampy Bohumilova otce, mariánský sloup na Staroměstském náměstí, protest dělníků ve Škodovce v roce 1953, demonstrace v Čechách a na Moravě, společenskou situaci, Gustavovu práci ve vězení, útok na Bory, Solidaritu, historii plzeňské radnice – zvláště dvě významné události, Bohumilovu sestru Alenu, poslední pražský slet a Klementa Gottwalda, zavedení spartakiád, zákaz cestování v době po roce 45, špehování vycestovavších lidí. Nato hovoří o sokolovně, ale i o protější vile doktora Mosese Weisse – obě budovy zažily rozkvět, pád, drancování, krádeže, obnovu, využití i zneužití ze strany těch, kteří byli právě u moci. Též využití a zneužití vlaků – jednou vezly zvířata jako potravu pro pruské vojáky u Hradce Králové, pak vezly Židy do koncentračních táborů, nakonec Němce do „vlasti“.
Bohumil předvede své sportovní umění Gernotovi v sokolovně, ale ještě jednou v kapitole České skrčky. (s. 142) Prostředí tvoří krásná krajina a vrchol hory, v širším záběru hraniční hory na jihu, západě a severu Čech. „S podivem sleduje Gernot, jak (Bohumil) přitom pojme pod své nohy celou krajinu. Po krátkém odrazu na Bezdězu, rozeklané koruně Přemysla Otakara, přeskakuje středohoří Caspara Davida Friedricha a vyhoupne se nahoru na modrou kladinu, na impozantní vrcholy Krkonoš.“ (s. 143) Mísí se zde též český romantismus s lety počátku národního socialismu a roku 89.
Jako v celém románě vede vypravěč čtenáře po klikatých cestách a chodníčcích dějin, vztahů a zážitků, někdy i mystických zážitků. Mimo jiné je to v kapitole Noční představení (s. 85) Gernot je ubytovaný ložnici Jany Jerzalové. Tam žil od podzimu 1953 Gustav. Po pohřbu Jany si Gernot lehá do postele a pozoruje pokoj. Je tu pohromadě secesní nábytek z třešňového dřeva, Marie s děťátkem, bronzová plastika TGM, medailon s portrétem Fügnera, romantický obraz Bezdězu v barokním rámu, lampa ve tvaru modrého zvonku. Realita (Helena umývající nádobí) utichá a celý pokoj se mění v místo, ve kterém se setkávají historické postavy a předměty, spojené s dějinami Čech. Především s událostmi, lidmi a předměty, které vypravěč zmínil nebo později zmíní ve svém románě. Lidé přemísťují předměty podle svého názoru na události, jsou vůči sobě agresivní, dělají věci, které se později ukázaly jako chybné, nosí dobové oblečení. Objevují se věci, které charakterizují české, německé, ba i židovské propletence.
Je pozoruhodné, jak z autentických rozhovorů a momentů dovede autor jakoby splétat cop z jemných vlasů krásné ženy – ostatně ty zmiňuje, když Bohumil při vzpomínce na babičku říká: „Jaké ta měla vlasy. Černé jako havran a to v sedmdesáti letech. Když si je rozpustila, padaly jí až dolů ke kolenům. Takové vlasy, říkával jsem si tenkrát, určitě zdědila po Krokových dcerách.“ (s. 37) Vypadá to také, jako když umělec splétá ohebné vrbové proutky do pomlázky, kterým v zásadě z žertu šlehne a občas způsobí i bolest. Vzniká umělecké dílo, při kterém čtenáři občas zatrne.
Krajina se od dob Gernotova dědečka hodně změnila zásahy člověka i režimu. Horka už není Gustavova Horka, je ale stále krásná, rozmarná, inspirující a hravá. U vypravěče vzbuzuje srovnání s Watteauem. (s. 161) Podobnost mezi vypravěčem a malířem je v podobném ztvárňování – ve hře barev a pocitů, oba stírají hranici mezi hrou a skutečností. I význam oděvů je u obou podobný, postavy vystupují též u Gerolda Tietze v šatech, které byly stylizovány podle historických období. Čtenář by dokonce mohl očekávat na obálce Watteauova Pierota (Gillese), a to podle způsobu vyprávění plného ironie a satiry. Linie románu jsou jasné, výsledek určuje historie, herci/lidé se jako v commedii dell´arte spontánně a pružně přizpůsobují divákům/politikům (a dělají kotrmelce a skrčky). Pierot je komická postava, Watteauův Pierot ale není nikterak veselý (jako vyprávěná doba v románě, jako vypravěč, jako postavy), nelaškuje s Kolombínou, v obličejích za ním lze vidět smích, údiv, zvědavost i zamyšlení (jak to při četbě může cítit čtenář). On sám je spíš zamyšlený, rozpačitý, má svěšená ramena, jako by čekal na ohlas od okolí (jako vypravěč?).
Na obálce je ale černobílý obrázek nebo fotomontáž. V popředí zleva doprava pochoduje hejno husí, v pozadí zprava doleva pohřební průvod. Horizont není uprostřed obrázku, zleva i zprava je ale ohraničen dvěma nepříliš pěstěnými stromy (snad jako symbol zpustošení Horky díky hospodaření JZD). Pohřební průvod se může vztahovat k pohřbu Jany, tedy důvodu, proč Gernot navštívil Čechy. Může souviset i s řečí faráře k pozůstalým. Říká, že neskončil jen jeden život, ale končí celá epocha, ve které katastrofa střídala katastrofu. (s. 28). Husy z Horky, které měly být zvlášť dobré, vzpomíná autor již v předchozích románech o historii Čech. Obrázek na obálce vyjadřuje v románě jeden moment: Gustav vidí tuto scénu při svém odjezdu z Čech z okna vlaku, přitom vzpomíná na chvíli, kdy vypověděl svou sestřenici Janu ze svého statku. I to byl druh skrčky: „Co by o nás řekli lidi“ a vzpomíná dál: „Tady v Horce se vlastně žilo pohromadě. Byl tu maďarský kočí, slovenská služka, pražský student, který se o prázdninách učil u vesnického učitele německy. Černého hřebce ze stáje prodal jeho otec cikánovi a zelený chmel, ten šel k židovským obchodníkům do Dubé a ti ho prodávali do celého světa.“ (s. 128)
Černá a bílá je jako protiklad, ale i jako náznak, jak se říká, že není všechno jen černé nebo bílé. Mezi těmito póly je mnoho odstínů, kterých je třeba si všimnout. Stromy jsou holé, nedostatečnou péčí hynou.
Poslední odstavce románu přinášejí popis půdní místnosti, ve které je na stěnách „panorama map“ z různých období, jak se v průběhu dějin měnila Evropa. Národy se spojovaly a rozcházely. „A venku ve světě se tak dlouho zmítaly sem a tam, až se začaly samy sebe ptát, kam vlastně patří. A pak, když se o tom dost dlouho napřemýšlely, zase naráz pospolu vydrží.“ (s. 168)
Překlad ukázek do češtiny: J. Poláková
Post scriptum
České skrčky (Böhmische Grätschen) je posledním dílem pana Dr. Gerolda Tietze. Zemřel po těžké nemoci 24.7.2009.
Článek napsala Poláková || Listopad 2009
Knižní recenze publikovaná na Čtenáři - www.ctenar.net - dne 11.11.2009, autor : Poláková
