Władysław Szpilman - Pianista
(1946)
Žánr : životopis
Když esesmani v helmách a s puškami připravenými k výstřelu vtrhli do pokoje, seděli obyvatelé bytu bez hnutí u stolu. Velící poddůstojník to považoval za osobní urážku. Až mu to vyrazilo dech. Oněmělý stál, pohled upřený na rodinu u stolu, a teprve za chvíli vztekle zařval:
"Vstát!"
Zvedli se, jak nejrychleji mohli, až na otce rodiny, stařečka s chromýma nohama. Poddůstojník zuřil. Přistoupil ke stolu, opřel se o něj oběma rukama, zabodl pohled do nemohoucího stařečka a znovu zařval:
"Vstát!"
Starý muž se vzepřel o opěradla křesla ze všech sil, ale marně. Než jsme se nadáli, Němci se na něj vrhli, zvedli ho i s křeslem, vynesli na balkon a shodili ho ze třetího patra na ulici.
Viděli jsme starce, jak chvíli visel z křesla nad ulicí, a potom, když z něho vypadl, jsme uslyšeli plácnutí lidského těla na chodník...
Z této ukázky jste jistě, milí čtenáři, vytušili, že se jedná o zachycení krutých událostí z období druhé světové války. Autorem, vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou knihy je polský klavírista a skladatel židovského původu Władysław Szpilman (1911-2000).
Tento mladý, talentovaný a úspěšný umělec, žák legendárního pianisty Artura Schnabela, žil před válkou se svými rodiči a sourozenci ve Varšavě a pracoval jako klavírista v Polském rozhlase. Když vypukla válka, nastaly Židům těžké časy. Władysław byl jediný, jemuž se z rodiny podařilo uniknout nelítostné smrti. A to částečně díky vlastní vůli přežít, částečně díky pomoci přátel, ale především díky obrovskému štěstí.
Ihned po ukončení války vylíčil Szpilman své zážitky v knize, nazvané původně Smrt města, která však byla z ideologických důvodů záhy stažena z prodeje. Po více než padesáti letech vychází znovu pod názvem Pianista a stává se jedním z významných dokumentů o událostech druhé světové války.
A jak je kniha napsaná? Jedním slovem výtečně! Přestože Szpilman nebyl spisovatelem, měl zřejmě velké literární nadání. Hned na začátku Vás vtáhne do děje a pak už jen hltáte jednu stránku za druhou. Autor zvolil vypravování v první osobě. Vše vidíme z pohledu normálního, skromného člověka, který žije v běžné rodině jako většina z nás. To dodává velkou působivost, čtenář se lehce s autorem identifikuje. Možná zjistíte, že Szpilmanova rodina je skoro jako ta Vaše a začnete si představoval, že tak nějak podobně byste mohli prožít válku i Vy.
Děj začíná vpádem Němců do Polska roku 1939 a postupně graduje. Szpilman poutavě líčí strasti rodiny a varšavského obyvatelstva, vytvoření židovského ghetta, krutost, surovost a nelidskost Němců, kolaboraci místních lidí a celkovou atmosféru tohoto prostředí. Obzvláště naturalistické jsou scény týkající se systematického vyhlazování bezbranných neárijců. Dočteme se, jak Szpilman mnohokrát vyklouzne ze spárů smrti. Nikdy však ze sebe nedělá hrdinu. Teprve po šesti letech přežívání a strádání v pekle holocaustu se dočká vysvobození - sebe i celého národa.
Přestože byly tyto vzpomínky psány „za tepla“, přestože vznikly, když se z trosek ještě kouřilo a když ještě doutnal popel světového požáru, je jazyk, jehož Władysław Szpilman užívá, neuvěřitelně zdrženlivý. Autor s téměř melancholickým odstupem popisuje všechno, co právě prožil. Snad se tenkrát ještě nevzpamatoval ze svých otřesných zážitků a vyprávěl jakoby o jiném člověku, jímž se stal po obsazení Polska Němci. Nečekejte tedy žádný patos, přehnaný sentiment či hněv. Kniha je napsána realisticky, objektivně, avšak některé pasáže jsou ohromně dojemné. Za nejsilnější moment považuji násilné odtržení nešťastného Szpilmana od ostatních členů rodiny na Umschlagplatzu.
Ještě se vraťme k příčinám, proč byla tato kniha brzy po válce stažena z knihkupectví. V poslední části vyprávění se autor zmiňuje o jistém kapitánu Hosenfeldovi, Němci, který těsně před koncem bojů zachrání Szpilmanovi život. Hosenfeld představuje výjimku mezi ostatními Němci, jenž se v ghettu chovají jako sadistické, vraždící bestie. Svědectví o tom, že existují i slušní a čestní Němci, kteří se evidentně styděli za nacistické zločiny, však nebyla nejen v Polsku po válce vítaná. Mezi další důvody, proč cenzura tehdy zasáhla, patří fakt, že je v knize zmíněna kolaborace některých národů (Ukrajinci, Litevci) a dokonce mnohých Židů s Němci. Tito kolaboranti páchali těžké zločiny na obyčejných lidech a v krutosti a bezcitnosti si prý vůbec nezadali s Němci, ba spíše byli ještě horší.
Knihu Pianista, podle které byl natočen Oskary oceněný stejnojmenný film, mohu doporučit komukoliv. Nabízí skutečný lidský příběh a také pohled zpět do těžkých časů světových dějin. Na druhou světovou válku, nacismus a holocaust by nemělo být nikdy zapomenuto. Jedině tak se lidstvo vyvaruje opakování podobných zvěrstev v budoucnosti. Kniha Pianista je v tomto směru nepřehlédnutelným mementem.
Článek napsal Jarda Kovanda || Duben 2004
Knižní recenze publikovaná na Čtenáři - www.ctenar.net - dne 28.04.2004, autor : Jarda Kovanda
Článek ohodnocen 124 čtenáři : 
diskuze - okomentujte tento článek, či tuto knihu
film doslova šel ruku v ruce s dějem knihy a ač nemusím vždy filmové zpracování tohle bylo výstižné a předloha je prostě hrůzně životně geniální
Film mě doslova dojal, byl dost dojemný.Pak jsem si přečetla knížku a čekala jsem ještě ještě lepší zážitek,ale nějak mě to nedostalo....podle mě celkem chladně napsané:-(.
knížku jsem četla a je fakt úžasná a to i když moc knížky z války nemusím, ale tahle mě dostala :)
taktéž jsem viděla film, jako první, poté jsem si přečetla ještě knihu a musím potvrdit, že je opravdu ještě lepší
vřele doporučuju
Film se mi líbil, jistě kniha je lepší. Jarda opět poutavě popsal tuto knihu. Jen tak dále.